O nás

PIANOTÉKA JAKUBA ZAHRADNÍKA, skladatele a klavíristy, nacházející se v pražském Braníku, je víc než jen obchod s klavíry. Čeká Vás zde nejen pěkný výběr křídel a pianin, ale i bohatý program. Můžete se zde setkat s osobnostmi klavírního umění tak zblízka, jako nikde jinde. V Pianotéce je také možné domluvit si ladění, opravy, stěhování, výuku, koupit příslušenství a nebo získat mnoho cenných rad a informací. Hlavním cílem je prodávat opravdu kvalitní nástroje se zárukou a propojovat umění hráčů, vyučujících, opravářů i výrobců pian se zájemci o tyto ušlechtilé nástroje a klavírní hru.

PROČ PRÁVĚ MY?

Klavír je nástroj s prakticky nekonečnou životností, jestliže byl vyroben v nejlepší dosažitelné kvalitě. Tak tomu bylo hlavně v meziválečné době, kdy se nešetřilo na kvalitních materiálech, jež byly  dostupné (což za socialismu vždy nebylo), zaručené provenience (žádné asijské polotovary jako často dnes). Bylo dostatek desetiletí vyschlého plaveného dřeva a žádné pokusy zrychlit tento proces do pár týdnů, nebo překližovat resonanční desku (dnes u levných pianin i křídel). Na desce byl použit resonanční lak, žádné náhražky dřeva pro skříně (jako MDF dnes), na jejichž povrchu byl ručně nanášený přírodní lak. Klaviatura je většinou u takových pian ze slonové kosti a nikoli z plastu. Tyto okolnosti nás přirozenou cestou dovedly k nakupování a opravování těchto pian, stavebně již novodobých, která dnes po 80-100 létech jsou po opravě stále plnohodnotná. Ta piana prostě dobře hrají a zní. A teď pozor: opravujeme je podle původních technologických receptur, což skoro nikdo už nedělá, protože to trvá, je to pracnější, v neposlední řadě to také řada lidí neumí. Samozřejmě, že novější piana repasujeme a opravujeme zase podle jejich dobových zákonitostí. Zkrátka, zabýváme se uchováváním původnosti, je-li to možné a technicky smysluplné. Klavíry od nás mají proto hodnotu řemeslnou i historickou, nejsou zkažené nevratnými neodbornými zásahy. V klavíru je přes 5.000 dílů. Je třeba ho seřídit tak, aby fungoval po všech stránkách jak má, a to musí dělat někdo, kdo to umí, a takových lidí je málo. Postupem doby se zde vykrystalizovala parta několika mistrů klavírníků, ladičů a uměleckých truhlářů – specialistů s dlouholetými zkušenostmi na vysoké úrovni, kteří jsou ochotni dělat tuto práci navíc, protože je těší výsledek. Vedle nástrojů na prodejnu pracujeme také na zakázkách, proto je počet námi opravených nástrojů limitován. Našimi zákazníky jsou lidé, kteří hledají kvalitu – ať pro své děti, pro amatérské nebo profesionální využití. Jistěže jsou našimi zákazníky také vynikající klavíristé, pedagogové, hudební školy, nahrávací studia a význačné sály. To se nakonec projevuje tím, že na naše nástroje chodí hrát do Pianotéky význační klavíristé, se kterými se zde můžete osobně setkat – vizte naši rubriku Program.

Jakub Zahradník je předsedou Kruhu klavírníků, varhanářů, stavitelů a restaurátorů klávesových hudebních nástrojů při Asociaci hudebních vědců a umělců (AHUV). Z toho titulu také udržuje kontakty na mezinárodní úrovni a píše pro oborový časopis Europiano (zájemci najdou ukázku dole na této stránce).

Asi si kladete otázku, zda prodáváme také piana nová. Ano, rádi Vám osobně pomůžeme vybrat nejlepší značky a modely.

 


ROZHOVORY

  • V PŘÍLOZE ČASOPISU EURO: https://www.esencemag.cz/?p=744
  • V ČASOPISU NAŠE RODINA: http://www.rodinaonline.cz/component/content/article?layout=edit&id=289&Itemid=101

  • VE VĚSTNÍKU PRO ZUŠ:

———————————-

Oč nám jde? shlédněte toto video:

Pianotéka from Jan Senius on Vimeo.


Jakub Zahradník

PRŮMYSLOVÁ VÝROBA KLAVÍRŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH V DĚJINNÝCH SOUVISLOSTECH

Část I/III – od počátků do roku 1938

Od geniálního a málem zapomenutého vynálezu klavíru Bartolomeem Cristoforim v italské Florencii kolem roku 1700 uběhlo přibližně sto let, než se v zemích západní a střední Evropy a v Americe prosadily velké manufaktury vyrábějící stovky, ba tisíce nástrojů ročně. Připomeňme z nich pro ilustraci jenom pár – Broadwood & Sons a Collard & Collard v Londýně, Pleyel v Paříži, Ibach v Barmen, Schiedmayer & Soehne ve Stuttgartu, nebo Chickering v Bostonu.

Než se tomu tak stalo, bylo potřeba Cristoforiho zapomenutý nápad uvést v život, klavír jako nástroj zrovnoprávnit (původně se totiž hudebníkům nelíbil zvukově ani mechanicky) a vytvořit předpoklady pro rozvinutí sériové výroby. Toho se jako první ujal Gottfried Silbermann v Sasku. Nebylo by třeba tyto známé dějinné události v této stati zmiňovat, kdyby se neudála jedna zásadní věc, která do vývoje klavíru zasáhla, a tou byla sedmiletá Prusko – Rakouská válka (1756-63), která odvedla Silbermannovy následovníky pryč ze země a má se za to, byť to není potvrzeno, že tak se vyvinula odlišná německá (vídeňská) mechanika a mechanika anglická. Inu války zasahují i do osudů klavírů a klavírníků víc, než si myslíme…

Historie osvědčila, že pro výrobu klavírů je nejdůležitější budování značky a sériová výroba. Sériová výroba je velkou výhodou, a sice z mnoha důvodů. Především zlevňuje, tedy zpřístupňuje drahý nástroj, jakým klavír je, široké veřejnosti. Velikost provozu rovněž značí prodejní sílu a soběstačnost. A budování značky – nic se ve světě klavírů nejeví důležitějším, než to, aby se klavír se stal trofejní záležitostí. Vedle těch velkých a slavných se na vzrůstající popularitě nástroje dobře živily tisíce malých výrobců. To vidíme dle strmého nárůstu dílen v průběhu druhé poloviny XIX. století, přičemž tento trend ještě dobíhal v první polovině XX. století. Tehdy žilo na světě největší množství výrobců klavírů – byly jich tisíce. Pro porovnání – dnes jich celosvětově počítáme jen desítky!

V Rakousku, jehož byly české země součástí bezmála 300 let (1621-1918), se všechno nejdůležitější, tedy i výroba klavírů odehrávala ve Vídni, kde ze stovek slavných provozů – jmenujme jich aspoň pár: Streicher, Gloss & Pflug, Stelzhammer, Gebr. Stingl, Ehrbar – do dnešních dnů přetrvala pouze světoznámá firma Bösendorfer (zal. r. 1828), která vyrábí piana svým pomalým, precizním způsobem. Země koruny české s hlavním městem Prahou se v průběhu XIX. století staly průmyslově nejrychleji se rozvíjející částí Rakousko-Uherské monarchie. Vídeň tento fakt nereflektovala a nabídla státní vyrovnání jen Maďarům (z Rakouska vzniklo r. 1867 Císařství a Království Rakousko-Uhersko). Probouzející se národní vědomí Čechů vyústilo nakonec v samostatný stát, což byl jeden z výsledků první světové války. Tato válka měla na klavírnický obor vliv zejména ten, že se propadla výroba, propouštěli se dělníci, docházelo k poruchám dodávek materiálů a poklesu odbytu, pracovníci museli na frontu… Po této válce, i přes vznik nových státních útvarů, podniky majitele nezměnily, pokračovalo se dál. Ovšem přece jen se něco změnilo: Změnila se jedna majetnická struktura – ve 22 státech Evropy došlo k pozemkové reformě a zvláště v českých zemích přišla vysoká šlechta a honorace pozemkovými reformami o 1,8 milionu hektarů půdy a s nimi i o značnou část svých sídel. To je zde třeba zmínit hned ze dvou důvodů. Za prvé proto, že v těchto sídlech se nacházely hodnotné a krásné předměty a mezi nimi také parádní nástroje – šlechta bývala kdysi totiž jejich hlavním objednavatelem. Do hradů a zámků a opulentních sídel se přestěhovaly dost často různé státní instituce, například muzea. Tak se část nástrojů, a mezi nimi krásných klavírů, dochovala ve formě muzeálních sbírek. Za druhé je to důležité zmínit proto, že byla právně uzákoněna a morálně přijata metoda konfiskace majetku formou jeho vyvlastnění, které se říkalo zestátnění. A to má dodnes samozřejmě dalekosáhlé důsledky.

Ale vraťme se ještě o trochu zpět, do oněch krásných časů před expanzí průmyslové výroby klavírů. Provinční postavení českých měst do poloviny XIX. století znamenalo, že tuzemští výrobci nemohli konkurovat velkým vídeňským a německým podnikům. Většina nástrojů se do českých zemí dovážela. Nicméně málo lokálních klavírníků tu zrovna také nebylo a někteří dosahovali vysoké evropské úrovně. Jistý přehled přináší knihy od Bohuslava Čížka Historické klavíry v Čechách a na Moravě. Zde se setkáváme se jmény dnes již zapomenutými jako například Bachmann a Buchta (v Brně), Balley (v Plzni), Hloušek, Jiříkovský, Kolb, Sauer, Still, Ullrich, Wlaský (v Praze), Kalles (v Litomyšli), Kratochvíl (v Jindřichově Hradci). Řada výrobců odešla do ciziny, např. Dohnal, Heitzmann, Jakesch, Pfeifer, Schantz (z Čech a Moravy do Vídně), jiní přišli do Čech, aby zde zakotvili, jako Eisenhut (pův. z Dolních Rakous do Litoměřic), Herberth (z Darmstadtu do Prahy), Reysz (z Hannoveru do Českých Budějovic), Kaspar Schmidt (ze Štýru do Prahy), Weimes (z Kempen do Prahy), nebo odešli do učení, aby se vrátili domů jako Faulhaber (z Loun do Drážďan a zpět), Stabernak (z Dobré Vody u Březnice do Vídně a zpět). Těch jmen by byly stovky.
Sbírky nástrojů Českého muzea hudby jsou jedny z největších v Evropě. Hodnotných historických strunných klávesových nástrojů jsou v nejrůznějších nemovitostech patřících českému státu stovky, odhaduje se 600 – 800, stále ještě dochází k jejich katalogizaci.

Ponětí o tom, kolik historicky žilo českých klavírníků, přináší zatím asi nejpodrobnější soupis pořízený Vlastimilem Pavlíkem v jeho soukromém tisku „O klavírech trochu jinak” z r. 2017. Ten zmiňuje pro období zhruba mezi léty 1750 až 1990 okolo 500 českých výrobců pian v českých zemích a asi 80 v zahraničí. (Vedle toho dalších asi 100 výrobců na Slovensku.) Tento výčet nebude nikdy úplný, protože se ještě stále tu a tam objeví další neznámé klavírní signum.

„Za Rakouska” bylo zvykem, že mladý člověk šel „na zkušenou” do světa. V době cechů se stal postupně učedníkem, tovaryšem a nakonec mistrem, a zůstal buď v cizině, nebo se vrátil na svou rodnou hroudu, aby pokračoval v díle otců. Rody Buchtů, Bachmannů z Brna, nebo Kallesů z Litomyšle stavěly klavíry po dobu 100-150 let. Stejně začal i dobře známý příběh Antonína Petrofa, jehož otec Jan byl truhlářem a co je známo méně, i jeho bratr Josef byl rovněž klavírníkem. Antonín Petrof odešel ke strýci Heitzmannovi, jak jinak než výrobci pian, do Vídně a po návratu do rodného Hradce Králové založil dílnu, ze které rozvinul světově proslulou firmu PETROF. Jeho rod je po různých peripetiích majitelem firmy podnes. Takových původních klavírnických firem v rodinných rukách, které jsou v držení 5. či 6. generace, je na světě jen pár. V Evropě mezi ně patří Sauter (zal. 1819), Steingraeber & Söhne (1852), Blüthner (1853), August Förster (1859), nebo právě již zmíněný Petrof (1864).

Na přelomu XIX. a XX. století došlo také k završení vývoje křídla i pianina a ustálení „komorního a” na výšce 440 Hz. Ve stejné době se díky důkladným (zejména německým) teoretickým pracím stalo know-how výroby veřejným majetkem. Stavitelé na to reagovali patenty, na něž výrazně upozorňovali na litinových rámech a resonančních deskách. Nymfy, andělíčky s instrumenty, božstva, přírodní výjevy apod. na velejemných klávesových nástrojích minulosti nahradila romantika nálepky na resonanční desce s továrním objektem, který se nemohl obejít bez vesele kouřícího komínu – tak průmyslová doba změnila pohled na krásno. Výroba prefabrikovaných dílů, ze kterých se klavír z velké části skládá, od těch dob umožňuje sestavení piana leckomu. Přesto, když dva dělají totéž, není to totéž…

Ne všem se totiž daří vyrobit piano světových parametrů, ač musíme historickým dobám přiznat jednu hodnotu, kterou naše doba již jaksi postrádá: Mnozí se za nich snažili vytvořit nejlepší možný nástroj – byla to otázka cti. Technologie výroby nehledala zatím ještě náhražky za ryzí materiály a málokdo si troufl do svého nástroje dát jiné, než prvotřídní součástky. Klavírnický obor se v první polovině XX. století octl na vrcholu. Řemeslné podhoubí bylo obrovské, práce byla mistrovská a přitom levná. Hráně desítky let vyschlého (a plaveného!) dřeva obklopovaly manufaktury, suroviny byly prvotřídní. Škoda, že jsme tehdy nežili…

I když bývá dnes počátek průmyslové výroby klavírů v českých zemích ztotožňován s letopočtem 1864, kdy pětadvacetiletý Antonín Petrof postavil první piano ve své dílně v Hradci Králové (tovární výrobu zahájil zhruba o deset let později), mnozí tehdy známí výrobci, například stavitel orchestrionů a později elektro-klavírů August Riemer v Chrastavě, už byli zavedeni delší dobu. Ve stejném roce jako Petrof založil svůj provoz také Arthur Proksch v Liberci. Ten měl později také filiálku ve Vídni. Z těch význačnějších se dále připomínají v r. 1876 Franz Scholze ve Varnsdorfu – ale o továrenském provozu lze zřejmě mluvit až od r. 1891, kde s ním pracovali dva ze čtyř synů. V r. 1914 pak byl otevřen provoz dalších dvou synů Scholzeových v Jiříkově, který později zkrachoval a byl převzat mateřskou firmou. Roku 1868 se připomíná Gustav Rösler, původně v Drážďanech a po několika stěhováních, zhruba od roku 1880, v České Lípě. Od r. 1872 existovala dílna Josefa Brože v Praze produkující až od r. 1881 celé nástroje – později byla výroba přenesena v r. 1922 do Velimi, kde byla v r. 1930 postavena velká továrna vyrábějící kromě vlastního sortimentu také od r. 1924 piana Förster Leipzig (nesouvisí se značkou August Förster). Roku 1882 zahajuje výrobu E. H. Raehse v Liberci, který později fúzoval s A. Prokschem: V létech 1923-9 se načas objevuje jejich společná značka REPIA (Reichenberger Pianowerkstätten GmbH). Roku 1890 objevuje světlo světa značka Koch & Korselt v Liberci, v r. 1903 se přeměnila na obchodní společnost a vstoupil do ní Rudolf Soyka a další společníci, aby umožnili rychlejší rozvoj. Roku 1892 se připomíná Leonard Sieber v Žatci (byl předtím v Rumburku) a roku 1899 Eduard Wawrisch se dvěma bratry v Liberci. Roku 1900 otevřel F. C. Förster svou druhou fabriku značky August Förster v Jiříkově, která se po jeho smrti z rozhodnutí vdovy Johanny Maragrety roku 1919 stala na mateřské firmě v Lobavě (Löbau) nezávislou, řízení převzal Gerhard Förster. Jako důvod pro otevření se v literatuře uvádí výhodnost vlastnit továrny ve dvou zemích z důvodů celních. Roku 1907 otevřel v Jičíně svou živnost František Rous, z níž ve 20. létech vzdor nemalým těžkostem rozvinul velkou fabriku. Roku 1910 se připomíná další větší výrobce Josef Kašpar v Hr. Králové. Firma Lídl & Velík začínala v Boskovicích roku 1910 a v r. 1924 otevírá továrnu v Mor. Krumlově, produkovala také cimbály. Roku 1905 se dali dohromady klavírníci Hnátek, Kašpar a Kopecký (jr.) a vstupem movitého společníka vzniká r. 1913 v Zákolanech (u Prahy) značka Dalibor, která měla od roku 1923 reprezentativní prodejnu v Praze. Ve 20. létech otevřel továrnu Karel Marha v Jaroměři (nedaleko Hradce Kr.), později se značka jmenovala Bratří Marhové, po smrti mladšího bratra opět jen Marha. Roku 1927 se na půdorysu staršího jihlavského klavírního provozu objevuje filiálka vídeňské značky Hofmann & Czerny vyrábějící piana pro československý trh. Do roku 1930 se datuje vznik Družstva pro výrobu Klavírů TRIO v Březníku kolem klavírníka Vojtěcha Rybníčka. A tak dále.

S odstupem doby, při bližším seznámení se s větším množstvím klavírů české výroby do druhé světové války, se jeví jako prvotřídní především značky Petrof, August Förster a Scholze. Také Gustav Rösler stavěl piana na vysoké úrovni. Hodnocení dalších se mezi českými hudebníky, klavírníky a ladiči liší dle vkusu a zkušeností s tou kterou značkou nebo tím kterým modelem. Podle inzerátů bývají stále předmětem koupě piana například také těchto značek: Albert z Ústí n. L., Lorenz z Trutnova – po smrti Wenzela Lorenze převzali provoz jeho synovci, bratři Pohlovi, potom nesou jejich piana označení Lorenz Neffe. Dále Hlucháň – Brno, Akord, což byla levnější řada firmy Petrof, Bárta – z Hradce Králové, Kopecký a syn – Praha, Lehmann – Liberec, Giřikowsky, Novotný, Novák – Praha (Novotných a Nováků zde bylo ale více), Ducháček, Bonhard, Jílek – Turnov, Lutz – Chomutov a další a další.

Všeobecně se o českých nástrojích z doby mezi oběma světovými válkami dá říci, že mají takovou úroveň, že jejich hodnota je trvalá. Dají se dnes po osmdesáti nebo sto létech repasovat, opravit, či zrestaurovat a jejich životnost a perspektiva je při správné péči o ně časově neohraničená.

Řekněme si nyní něco namátkou k několika firmám. Bohužel, o archivy, jestliže si je některé firmy svědomitě vedly, jsme většinou přišli – často zaslepeností lidí bojujících pod korouhví třídní nebo národnostní nenávisti: Připomínky reálií a majetků, které socialistický stát soukromníkům ukradl, byly ničeny, nesmělo se o nich psát, ani mluvit, aby byla vymazána paměť. To je pro komunisty typické.

Reálie firmy Petrof jsou poměrně dobře popsány nejen firmou samotnou (která se vždy vzorně starala o vlastní propagaci), ale též v různých knihách a diplomních pracích různých českých universit. Firma stála vždy na špici vývoje, jako první v Čechách zavedla mnoho novinek (křížostrunný litinový rám, anglickou mechaniku…) a jako první se svého času stala také materiálově zcela soběstačnou (to již dnes není žádná firma). Měla vlastní zastoupení v Londýně (dnes ho má pro změnu v Pekingu), Vídni a v dalších centrech. Firma za První republiky (1918-38) stanovila modelovou řadu pianin o výškách 105 cm (model P), 114 (R, S), 120 (D) pro modely nízké, 126 (B), 130 (N, E), 135 (F, K) pro modely střední a 143 cm (A) pro model koncertní a orchestrální, který se někdy vyskytuje se čtvrtým pedálem (který zvedá dusítka pouze basových strun). Posledně zmíněný model byl pokračovatelem secesního koncertního pianina vysokého 147 cm. (Pro porovnání – dnes má nejvyšší řada P 135, P 131, resp. AP 136 cm.) Jsou to nástroje bez výjimky velmi dobré až vynikající. Jejich zvuk je dosti přímý, nárazový, možná i proto z hlediska vázání tónů kantilény poněkud kratší. Mnohé modely ze 30. let byly koncipovány jako méně hluboké – již se projevoval vkus, aby pianino bylo co nejméně „krabicí”. Na pohled je rám traktován na tři, u vyšších modelů F a A na čtyři části s výraznými vzpěrami mezi jednotlivými poli ladících kolíků a na první pohled je tato struktura odlišná například od nástrojů firmy August Förster. V té době byly činěny první pokusy obejít se u baraše bez sloupků, nebo je nahradit vlastní patentovanou železnou konstrukcí, od roku 1932 byl postupně montován samonosný rám.
Křídla zn. Petrof z té doby jsou podobného zvukového charakteru. Firma zavedla stupnici od římské číslice I (pro koncertní křídlo) po model V a zřídkavé modely VI a VIa (ten je pouze 135 cm dlouhý). Tato stupnice používaná i jinými tuzemskými fabrikami přešla československým uživatelům do krve až do té míry, že na první pohled dovede každý hudebník, učitel, ladič, klavírník, ba i laik určit délku křídla podle této stupnice, aniž by znal délku v centimetrech. Každý má tedy v oku model I (zhruba 280 cm), II (okolo 235 cm), III (185 cm), IV (170 cm) a V (150-160 cm). Zajímavé na tom je, že podle této řady určují čeští hudebníci a technici i délku křídel všech ostatních značek, které používají jiná označení a že jedna délka – okolo 215 cm v této řadě dočista chybí.
Zvuk křídel Petrof je velmi osobitý a je českým hudebníkům i posluchačům tak zalezlý pod kůži (většinou na nástrojích této značky vyrostli), že pro ně představuje zvukový vzor. Autor těchto řádků se o tom mohl mnohokrát přesvědčit, naposledy nedávno ve svém obchodě, kde virtuos Ivo Kahánek po několika ukázkách hraných na křídle Steinway & Sons a na křídle Petrof vybídl publikum, aby si vybralo, na kterém z nich má pokračovat a publikum si spontánně vybralo Petrof. Zvuk meziválečných křídel Petrof je přímý, nárazový, halasný, přitom vřelý, výrazně u nich zní celý korpus nástroje. Přes všechny změny tato estetika nástrojům Petrof zůstala i v pozdějších dobách a je považována za ukázku jakési typické české tónové charakteristiky.

Na „opačném pólu” z českého hlediska stojí velmi zpěvný a jaksi pastelový zvuk nástrojů firmy August Förster. Je to letitě v českých zemích druhá nejoblíbenější značka a někteří učitelé i hráči jí dávají přednost před Petrofem. Povědomí o ní se do dnešních dnů uchovalo proto, že klavíry pod tímto označením byly v Čechách vyráběny až do doby poměrně nedávné. Také křídla Förster byla označována římskými číslicemi. Zastoupeny byly všechny modelové řady jak křídel, tak pianin. Jejich rozměry jsou trochu jiné než u Petrofů, například skříně pianin modelů 110, 124 a 132 jsou hlubší. Nástroje této značky nacházely v českém prostředí uplatnění hlavně v rodinách a hudebních školách, kde je jich dodnes hodně. Vyskytovaly se hojně taktéž v koncertních sálech, kde ještě před čtvrtstoletím spolu se značkou Petrof tvořily převážnou část mobiliáře. Jen málokde stály totiž nástroje uctívaných značek Bösendorfer, Blüthner, Bechstein, nebo Steinway & Sons.

Pro nástroje August Förster a Petrof z meziválečné doby je příznačné jejich perfektní dílenské zpracování a vynikající zvukové vlastnosti. Försterova továrna byla ochotna zajít nejdále pokud se týče neobvyklých nástrojů a jejich technického řešení – vyrobila čtvrttónové křídlo i pianino, šestinotónové harmonium, klavír s alternativní Heroldovou klávesnicí (vynález Františka Herolda z 20.let – jednodušší než známější klaviatura od Paula von Jankó), křídlo s čtyřchóry, jehož ladicí kolíky jsou přichycené přímo v litinovém rámu kontramatkami (bez použití količníku), křídlo do rohu (které není oblé) a další kuriozity.

Firma Scholze (a synové) vyrobila nástrojů méně než dvě předchozí zmíněné, jejich reprezentativní klavírní dům se nacházel v Ústí nad Labem. Jejich nástroje bývají obestřeny jakousi aureolou. Pianina mívají jakoby nekonečně dlouhý dozvuk, jejich tón možná není tolik konkrétní jako v případě Förstera nebo obzvlášť Petrofa, zato je nesmírně podmanivý. Slyšel jsem některé klavírníky říkat: „Nejlepší tuzemská piana stavěl Petrof a Föster, ale některé „Scholzovky“, když se povedly, jsou ještě lepší.“ Prodávám, jak jsem koupil. Firma vyráběla poměrně vysoká, robustní pianina s výše položeným hracím stolem, ale nejrozšířenější modely jsou ty střední – 130 cm. Křídla byla také vyráběna ve všech velikostech od 136 do 280 cm a používala se pro ně číselná řada I – VI, ale ne vždy: Velké modely křídel S (210) a G (280 cm) patří k tomu nejlepšímu, co bylo v českých zemích na tomto poli vyrobeno.

Porovnání výroby zmíněných tří značek v číslech: U roku 1939 nacházíme u firmy Scholze údaj o opusovém čísle 10 200, u Petrofa 57 100, u obou továren Förster 78 240.

Vysoce kvalitní dílenské zpracování nacházíme i u značky Rösler, zejména za života zakladatele, který zemřel r. 1891. Pianina mívají hezkou, na první pohled charakteristickou vyřezávanou výzdobu vrchního rámečku. Křídla z 20. a 30.let XX. století mají hranatější tvar a širší struníky, v nichž jsou kolíky chorů řazeny na přeskáčku po třech vepředu a vzadu (jako u Steinwaye). U značky Koch & Korselt ověnčené diplomem z Paříže z r. 1900 se občas najde zajímavé křídlo, dobrý je také koncertní model pianina, ale jinak jde většinou o průměrné nástroje, které často nedrží ladění. Firma Proksch dlouho vyráběla křídla s vídeňskou mechanikou, mají osobitý „nastředovaný“ zvuk připomínající Bösendorfer. Značka Brož se snažila jít vlastním směrem, jak se dá poznat z neobvyklé konstrukce křídel, zřejmě trochu poddimenzované. Bez zajímavosti není ani mohutné koncertní pianino vysoké 155 cm. Dalibor je průměrná ale spolehlivá značka. Její pianina jsou dosti halasná. Zajímavé je orchestrální pianino o výšce 152 cm. Bytelně stavěná pianina a křídla Raehse a Repia představují skutečně vysoký standard. Zato pianina a křídla zn. Hofmann & Černý bývají spíše průměrná. Zvláštní pianina stavěl Wenzel Lorenz. Ta starší mají kratší klaviaturu a spodní oktáva se údajně ladila jako krátká (neověřený údaj). Opusová čísla u této firmy. pianino s op. č. 2 645 je ještě označeno jako Lorenz a 3 363 už má označení Lorenz Neffe. Opusová čísla některých dalších výrobců: Dalibor 12 500 (k roku 1945), Hofmann & Czerny 37 500 (1939), Rösler 23 100 (1939), Koch & Korselt 29 350 (1949), Albert 6 500 (1918, produkce skončila 1929), Proksch 12 000 (k roku 1915), Lídl a Velík asi 5 300 kusů, v to počítaje harmonia, Raehse 7 700 (1927). Dá se tak odhadnout, že circa mezi léty 1880 – 1938 bylo v českých zemích vyrobeno – a většinou na tuzemském trhu prodáno – spolehlivě přes čtvrt milionu pian. Ale zlaté časy měly brzo skončit a vše mělo být dost jinak. Blížila se německá okupace a po ní převzetí země komunisty. A o tom zase příště.